Vyšetření způsobilosti starších pacientů k řízení motorových vozidel

Dobré ráno,

odpovídám na základě dlouholeté praxe (pracovala jsem i v obecné ambulanci a více jak 30 let jako primářka oddělení a kliniky). Sice k tomu nemám "evidence based" informace z literatury, ale píšu, jak jsem to dělala.
Rozdělila bych problematiku pacientů ve vyšším věku a způsobilosti řízení následovně:
1/ u pacienta jsem neshledala žádný problém, není fyzicky omezen a reaguje přiměřeně – je způsobilý
2/ pacient je jinak v pořádku, ale hůře vidí – napíšu, že z neurologického hlediska je to možné, ale záleží na vyjádření očního lékaře, kam pacienta pošlu
3/ pacient se mi jeví kognitivně ne zcela v pořádku, pohybově v pořádku je odesílám k posouzení klinickým psychologem s dotazem na způsobilost k řízení a podle toho se pak k problému postavím
4/ je zde pohybový problém – například Parkinsonova nemoc s fluktuacemi po léčbě, dyskinezy nebo ztuhnutí – vysvětlím pacientovi, že pokud se toto stává pravidelně, bylo by lépe, aby neřídil a toto také napíšu do posudku
5/ pacient po iktu s motorickým deficitem – to záleží na stupni postižení, je možná i úprava řízení – toto už pak specializované vyšetření i s doporučením úpravy
6/ pacient je hraniční po všech stránkách, sděluje, že chce jet autem jen do blízkého městečka, jinak se z vesnice nakoupit nedostane, že nebude jezdit po dálnici ani se nevydá do Prahy – tohle je problém a nevím s jistotou, zda se dá dát povolení jen na dojezdovou vzdálenost.

Jako posuzující, když opravdu nevím, tak se sama sebe zeptám, zda bych chtěla tohoto řidiče na silnici potkat.... a podle toho se pak vyjádřím.

Protože je tato problematika opravdu z reálné praxe, rozhodli jsme se vše probrat na Neurofarmakologickém sympoziu letos v Lísku koncem října ( odkaz na Solen stránkách) – bude odborníky řešen problém posuzování řidičského oprávnění u pacientů s kognitivní poruchou, pacientů s epilepsií, pacientů po iktech o odpovědi na dotazy – myslím si, že to pak dost v praxi pomůže.

S pozdravem
JM

Dobrý den,

je to opravdu někdy problém...obávám se, že povolení k řízení na dojezdovou vzdálenost nelze vydat – vzhledem k tomu, že nelze ověřovat pacientovo tvrzení. Proto takové potvrzení nikdy nedávám. Jinak se řídím podobnými pravidly jako pí prim. Marková – viz výše.

Nejčastěji se s tímto setkávám u pacientů s roztroušenou sklerosou. U pokročilejších forem RS je vhodné provést neuropsychologické vyš., které nám poměrně přesně určí jak je pacient schopen řízení, rychlých reakcí a koncentrace. V případě těžšího postižení motorického pak vždy řešíme úpravu řízení – ruční řízení apod.

Velmi vítám, že bude tento problém řešen i na Neurofarmakologickém sympoziu a děkuji za to!

S pozdravem Eva Medová

Dobrý den,
asi bych jen doplnil, že pokud pacient může mít kognitivní problém, není-li již jasně hloubky demence, pak vyjádření je na dopravním psychologovi. Ani běžnému klinickému psychologovi toto vyjádření nepřísluší. U dopravního psychologa bude pacient komplexně vyšetřen včetně pedálové zkoušky a zhodnocení rychlosti reakcí a řešení situací v časovém stresu a pak může být omezení např. jízdy na dálnici či omezení jízdy v okruhu kilometrů kolem bydliště, obvykle 50, 30, 20km, s tím, že toto vyjádření obvykle platí 1 rok, takže za rok musí znovu. Dopravní psychologické vyšetření si pacient musí zaplatit, podle regionů a zvyklostí místních psychologů se to pohybuej obvykle 2000-3000 Kč. Někdy posílám pacienty na toto vyšetření i s hraničním MMSE do 24b., a mnohdy dopravním psychologickým vyšetřením projdou, čímž se mi potvrzuje že MMSE nemůže nahradit psychologické vyšetření a MMSE je jen hrubý nástroj, v stresu a strachu může pacient snadno udělat 1-2 chyby a v MMSE to je již velký posun ve výkonu. Špatné je, že praktici posílají nyní hromadně k nám pacienty kvůli řidičským průkazům a mnohdy s šibeničním termínem k dodání, jinak jim prostě seberou řidičské oprávění, takže žádost o naše vyjádření do 2-3 týdnů není výjimka, a pak se do toho započte i čas na termín k dopravnímu psychologovi, a pak není divu, že jsou tito lidé vyděšení a reagují pod masivním presem, zejména když mnozí z nich ještě pracují a jde jim o existenci.
S pozdravem, Pavel Ressner

Dobrý den,
dovolil bych si navázat na komentář kolegy dr. Ressnera, s kterým plně souhlasím. Snad bych jen dodal, že se v poslední době setkávám se zvýšeným tlakem pacientům s mírným kognitivním deficitem řidičské průkazy odebírat nebo neprodlužovat. Osobně jsem spíše příznivcem méně restriktivního přístupu, který má ale samozřejmě své limity - např. pacienti se syndromem demence nebo velmi nízkým MMSE nebo jinými charakteristikami kognitivního deficitu ( frontální syndrom atd.) by samozřejmě řídit neměli. U pacientů s mírnou kognitivní poruchou se však domnívám, že v řadě případů mohou. Nehodovost na silnici je způsobena často mladými agresivními, nezkušenými nebo neukázněnými řidiči, kteří kognitivní deficit nemají. Na druhou stranu senior jedoucí z chaty na nákup dle mé zkušenost většinou řídí zaběhlou trasu spolehlivě.
S pozdravem
Jakub Hort